Pan Stanislav Samota

63 let. Vdovec. Bývalý zaměstnanec blízké továrny, kde původně vyráběli elektrozařízení do letadel a nedávno díky evropskému výzkumnému projektu rozšířili výrobu o komponenty pro rakety.

Šedivý pán sedí v křesle u okna svého bytu. Je to jeden z mnoha „firemních bytů“ v domech pro zaměstnance. Bohatý zaměstnavatel přispívá na nájem i bývalým zaměstnancům. 14. patro starší revitalizované výškové budovy nabízí celkem slušný rozhled po vysočinské krajině - vrchol Větrníku, Šacberk. Pan Stanislav ale nekouká z okna. Podle něj není moc na co.

Dnes, stejně jako v jiné dny, hledí na velikou multifunkční telestěnu na zdi pokoje. Sleduje ji často, sleduje, co zrovna dávají, nejčastěji dokumenty o přírodě a zprávy programu Všehochuť. Je tolik krásných míst na zemi. A tolik dramat.

Po skončení milého pořadu ze života surikat (takoví miláčkové, kožíšek na kožíšek, pořád spolu, tolik tulení a společnosti...) přepne na jiný kanál a najednou zpozorní. Na stěně se objeví Jihlava. Hlas moderátorky komentuje záběr kamery na několik rozestavěných průmyslových objektů.

„Dům z 3D tiskárny? Ano. Ovšem doba, kdy taková tiskárna zvládala jen betonové konstrukce je dávno pryč. Prosperující jihlavská průmyslová zóna se rozrůstá o další výrobní prostory. Několik obřích 3D tiskáren právě dokončuje tepelnou izolaci stěn a na dvou halách je již vidět střecha s velkoplošnou krytinou z nové směsi recyklovaných plastů, které…“

„Ano. To je přece tady u nás,“ poví sám sobě pan Stanislav. Vstane a vyhlédne z okna. Nad nedalekým staveništěm se vznáší velký dron zpravodajství známé televizní společnosti. „Páni, to je stream, aktuální přenos!“ Zvolá docela mimoděk z okna.

„A ten dron letí sem!“ Napadne ho, že by se na telestěně mohl objevit i záběr domu, ve kterém bydlí. Otočí se, aby se přesvědčil a je to tak. Ve 14. patře: „je vidět někdo u okna … a to jsem já!“ Mávne rukou, telestěna přijme gesto a přiblíží záběr. V prostřed stěny je v nevalném rozlišení vidět silueta muže v šedohnědém svetru. „Kdybych se teď otočil a pohlédl do kamery dronu, softwerový robot by mi rozmazal obličej, aby nikdo nevěděl že tu bydlím. Že jsem to já. Že tady jsem.

A najednou si uvědomil, že se nechce nechat rozmazat robotem. Aniž by se otočil, nahmatal za sebou okenní rám a okno přibouchl. Viděl se při tom na obrazovce, téměř v životní velikosti. Viděl ještě, jak spouští žaluzii. Pak kamera změnila úhel pohledu a záběr. Stanislav vypnul telestěnu. Nedovřeným oknem do bytu pronikal docela přijatelný industriální hluk industriální čtvrti industriálního města.

Stanislav se rozplakal. Po dlouhé době najednou myslel na to, že tu není nikdo, kdo by mu hleděl tváří v tvář, nikdo s kým by si popovídal. Nikdo, kdo by ho vzal za ruku nebo kolem ramen. Chybí mu paní Samotová. Ale taky dědkové z rybářského spolku, co už není. A taky parta amatérských divadelníků. Sál v areálu bývalé továrny, kde zkoušeli, začalo město komerčně pronajímat, soubor se rozešel. Občas si zavolají, ale ...

Bytová komunikační jednotka vydala tón. Je poledne. Milý univerzální hlas oznámil: „Váš oběd je připraven v dohřívacím boxu. Společnost Bašta-dom přeje dobrou chuť. Nezapomeňte si vybrat ze skvělého menu na příští týden.“

Dříve ho to dokonce bavilo, fascinovalo. Bašta-dom, Byt-kom, on-line objednávky čehokoliv až ke dveřím bytu. Do školy, do divadla i k doktorovi multifunkční telestěnou. A kdo musel do práce, tak pohodlným autobusem bez řidiče. Hra na budoucnost. Dneska ho to se*e. Ano. Někdy až k pláči. Tohle prosperující město s lidmi s rozmazaným obličejem, aby nikdo další nepoznal, že jsou tu a že jsou to oni.

Musí pryč. Rozhodl se.

Je to smutné? Možná. Pro někoho.